Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Ukrajina 07

6. 6. 2007

Ukrajina

Původně nebylo v plánu jet na Ukrajinu, ale do Holanska na Jawa sraz. Jenže když všichni ohlášení účastníci začali odpadávat a už vypadalo, že na to zůstanu s Dášou sám, Dáša přišla s tím, že se na Holansko vybodnem a pojedem na východ. Zařídil jsem si teda pas a zbývalo vyřešit s čím pojedem. Jawa 639 Tomášek byla jasná, ale se Dřevákem se mi opravdu nechtělo. A jiná 350 solo doma není. Tak se teda vezme 639 Dášenka se sajdou. A aby sajda nebyla prázdná, vyřídil jsem naší čubičce Dorce pas, aby jela s náma. Po všech přípravách, jsme konečně v úterý 29. 5. mohli vyrazit. V Horní Čermný jsme přibrali Dášinýho bráchu a mýho šváru Leoše s jawou 640. Přes Moravskou Třebovou jsme jeli na Olomouc. Zpestřením bylo, když na červený v Olomouci vyskočila Dorka ze side a pobíhala mezi autama, a když mě o kus dál málem sestřelila bílá fóbie. Vítr foukal do zad, hezky to utíkalo. V Beskydech Dáša prohlásila, že má side plný zuby a předala mi jí. Tak jsem si v pohraničních kopcích mohl vykroutit ruce. Dojeli jsme na hranici do Makova a úspěšně ji překročili. Ani pes nikoho nezajímal. Slovensko mi připomnělo starý časy. Auta ve dne nesvítí, v obci se může šedesát a chodce na přechodech nikdo nepouští. Na dálnici jsem učil Dášenku jet 120 km/h tachometrovejch, (ukazuje cca o deset víc, patnáctka kolečko) nechtělo se jí, ale dala si říct. Pitomá Dorka celou cestu musela čumět ze side ven, uši jí vlály, divím se, že to neomarodila. Utíkalo to hezky, a utíkalo by to víc, kdyby se kolem Žiliny usilovně nestavěla dálnice. Hezky to tam bylo zašťouchaný a jelo se přískoky. Za Popradem se už začínalo stmívat, tak jsme vyjeli na takový návrší, kde jsme si na louce postavili stan a šli spinkat.

352 km

Středa. Ráno prší a protože je Leoš patřičně drsnej, pohrdnul naším čtyřmístným stanem a spal venku pod celtou. Když patřičně nasákl, vstal a vytáhnul nás ze spacáků. Přestalo pršet, udělali jsme si snídani a zase pršet začalo. Chtěl jsem počkat až přestane, ale byl jsem přehlasován. Sbalili jsme mokrý stan a vyjeli dál. Nešlo to lehce, déšť proměnil polní cestu na návrší v blátivej tobogán. Nakonec jsme to bez vyválení všichni sjeli. Jen Leoš místo vazelínou mazal řetěz jílem. Ten kryt není pro srandu. Po patnácti kilometrech mi bylo jasný, že ta impregnace co jsem si nastříkal na kožený kalhoty zdaleka nesplňuje to, co slibovala a na benzínce jsem se rád převlík do nepromoků. Když už jsem byl na déšť vybavený tak pršet přestalo.( jako vždy) Míjeli jsme Spišský hrad, chtěl jsem si ho prohlídnout, ale 120Sk vzhledem k mý nulový finanční hotovosti v slovenských korunách a možná časová ztráta nakonec rozhodla, že jindy. Stavili jsme se na jídlo, já s Leošem jsme si dali univerzální smažák a Dáša se přesvědčila, že halušky s brynzou nejsou žádnej zázrak. S pár dalšíma zastávkama jsme úspěšně dojeli na Slovensko-Ukrajinský hranice. Poslušně jsme se postavili do fronty, ale po chvíli na nás celníci volali, ať jedem dopředu. Tak jsme to všechno předjeli, Slováci nás odbavili, Ukrajinci zkontrolovali čísla rámu a techničáky, napsali malou bumážku a poslali nás dál. Tam jsme vyplnili další papír, taková namalovaná a patřičně komisní celnice nás pasově odbavila, a když nesehnali veterináře, tak nás i se psem pustili na Ukrajinu. Hned za čárou byla směnárna, tak jsme si opatřili hřivny a vyrazili. Jenže po sto metrech závora a museli jsme odevzdat tu malou bumážku. To už bylo všechno. Cca půl hodiny to trvalo a byli jsme definitivně na Ukrajině.

Pár kilometrů za čárou jsme zastavili u magazínu a koupili chleba a dvě dvoulitrovky Lvovského piva. Dál se jelo na Užhorod. Užhorod působil dojmem obrovský roztahaný vesnice. A silniční provoz naprosto chaoticky. Žádný pruhy, ani jiný čáry na silnicích, ani na křižovatkách, kruháky obrovský rozlohy na kterých není přednost, ale jde v to jezdit. Hlavně proto, že se nikdo nikam netlačí, nikdo nespěchá, takovej zvláštní pohodovej styl. Co mě zarazilo, bylo že spousta aut má na přední hraně kapoty černej pruh. Nejdřív jsem si myslel, že mají zatřenou korozi, ale když to měl každej druhej žigulík, samary i hiundaye, prohlíd jsem si to pořádně a zjistil jsem, že to je z plastu a je to spolu s černejma oknama místní tuning. Fordy tranzit zase měli celou přední kapotu potaženou černou koženkou, nebo co to bylo. Na Užhorodský pumpě jsme natankovali benzín 92 oktanů za 4,30 hřivny. Leoš si vysekal ztvrdlý bahno ze spojkového automatu, já mezitím sehnal mapu a mohli jsme opustit město. Kus za ním jsme odbočili ze silnice a po exkurzi v zahrádkářský kolonii našli místo na spaní na louce mezi poli. Vypili jsme Lvovský pivo, nebylo špatný a šli jsme spinkat.

227 km, celkem 579

Čtvrtek. Protože ráno nepršelo, Leoš nás vytáhl ze spacáků až někdy po osmý. Jeli jsme na Mukačevo. Ve městě plno lidí, hustej provoz a spousta rozjásaných děvoček a malčiků ve školních uniformách. Až později jsme se dozvěděli, že byl poslední školní den. Mukačevo jsme projeli bez zastávky, kterou jsme udělali z mýho popudu na pěkný nový benzínce. Měl jsem důvod a plně mě uspokojil čistej záchod s prkýnkem. Na Ukrajině vzácná věc. Pak jsme tam ještě koupili výborný automatický kafe v automatu na bankovky. Teprve při jeho usrkávání nám došlo, že ta pumpa není na benzín, ale na metan a tankovali to tam do náklaďáků o sto šest. V tom máme co dohánět. Jeli jsme vesnicema s malýma převážně zděnýma celkem úhlednýma domkama, všechny měli nad bránou a dvorkem baldachýny obrostlý vinnou révou a všechny byli omotaný žlutýma trubkama se zemním plynem.Všechno to vedlo vzduchem. A v každý vesnici pár krámků s potravinama, co jsou otevřený denně do deseti a kofe-bary kde se dá najíst. Po cestě, když Dáša lezla do nepromoků, protože zase pršelo, u nás zastavila holčina na Yamaze 125 YBR a kluk na nějaký dvanáctistovce, už nevím co to bylo a kam jedeme, jestli nejedeme jako oni na motosraz kousek za Kyjev. Je to asi 900km. Zajímavá nabídka, ale odřekli jsme ji. Jeli jsme dál na Iršavu, kde jsem chtěl vyhledat obec Deškovice, protože se tam narodila moje babička. Deškovici jsme našli, zajeli na náves, kde na nás místní koukali jak na zjevení. A pak nás zmerčil jeden místní, v Čechách pracující a hned se ptal co tam děláme a ať jdem na kafe. Tak jsme zašli, nedal jinak. Vyptával se a já mu řek o babičce a on která to byla, a já že Ivančová, a že by v Brodu by měl ještě žít její bratr. A on že ho zná. Ač jsem se nechtěl moc družit, už jsme byli profláknutý a po exkurzi na místo, kde stál babiččin rodný dům, se jelo do Brodu za jejím bratrem. Chvíli trvalo, než jsem vysvětlil kdo jsem, viděl mě jen jednou jako malýho. Pak s ním Dáša zajela pro ženský na pole a strávili jsme u nich odpoledne. V jazykových možnostech jsme pokecali o příbuzenstvu, a poměrech na Ukrajině, vysvětlili jim, že nepřespíme u nich a rozloučili se a jeli dál. Je to poučný pokecat s místníma, člověk se hodně dozví. Jeli jsme na Solotvino, kouknout na slaný jezero. Projeli jsme Chustem, a zakempovali na břehu Tisy. Udělali ohýnek, pojedli, vypili butykly s pivem na G, lvovský mě chutnalo víc a šli spinkat.

132 km, celkem 711

Pátek. Ráno jsme pobalili a pokračovali se zastávkou na jídlo na Solotvino. Tak jako celou cestu, jsme míjeli rozestavěný baráky, ale tohle nebyli baráky, to byli vily, nebo spíš hrady. Naše podnikatelský baroko je proti tomu slabej odvar. A většina těch paláců byla rozestavěná a jen na několika málo se pracovalo. Čuměl jsem jak puk. Nepotkávali jsme skoro žádný motorky, ale spoustu nových padesátkových skůtrů, bylo jich hodně a bylo komický pozorovat jak kličkujou mezi dírama, kam by se půl jejich kolečka vešlo. Řídili je převážně malďáci, klidně dvanáctiletý a bez přileb. Jezero jsme našli, ale bylo to spíš několik propojených rybníčků. Nebylo nejtepleji a tak se koupali a matlali černým bahnem jen dva odvážlivci. My jsme to vzdali, hlavně proto, že to jezero připomínalo skládku. Ta země měla poznat svoz odpadu dřív než PET flašky. Po zklamání s jezerem, jsme vyjeli na Koločavu. Vybral jsem podle mapy nábližku přes Seredne Vodjane. Silnice tam nebyla, byla to polňačka plná děr a bláta, mezi kterejma jsme kličkovali my i žigulíky a volgy a která vedla několik kilometrů mezi těma z větší části nedostavěnejma palácema. Vymotali jsme se a jeli na Vodicu. Paláce zmizeli, zase domky a teď už i roubenky. Vodicu jsme projeli, z cesty zmizel asfalt a začala stoupat. S posledníma barákama se na mapě značená žlutá proměnila v obyčejnou, hodně rozježděnou lesní cestu. Jeli jsme po ní dál a zase začalo pršet. Vyjeli jsme na vrchol, kde stála kaplička a cesta už byla plná bláta a hlubokých kolejí plných vody. Přesto jsme statečně pokračovali. Sjezd byl příšernej, kromě Leoše jsme měli obutý silniční Mitasky a už dost ojetý. Klouzalo to moc a po levý straně cesty hluboká stráň. Se sajdkárou jsem sice nemohl sebou plácnout, ale co chvíli jsem zůstal viset na rámu loďky a vytlačit celý to monstrum byla dřina. Není divu, že se urazil stojánek. Naštěstí se sajdka obejde bez něj. Nakonec jsme to sjeli. Co mi hlava nebere bylo, že v půli cesty dolů na Dubove stála chalupa, u ní nejen Lada Niva, ale i obyčejnej žígulík a o kus níž stál na odbočce zaparkovanej mercedes mikrobus. My jsme měli co dělat, aby jsme jeli dolů a jak se on dostal nahoru to nechápu. V Dubovem jsme byli mokří a špinavý jak prasata. Motorky vypadaly jak po motokrosovým závodě a interiér sajdkáry díky zablácenýmu psovi taky stál za to. Chtěli jsme pokračovat na Koločavu, ale pak jsem si na mapě všiml malýho nápisu Komsomolec. To už jsem někde viděl a v souvislosti s naprosto neprůjezdnou cestou. Byl jsem si to ověřit u místních a bylo to tak. Z Usť Čorný se do Komsomolce dostaneme možná když bude sucho a rozhodně ne s koljaskou. Tak jsme to radši otočili. Jelo se přes Ulju a Dragovo na Koločavu. Asfalt tam naštěstí byl. Někde poblíž Vilšany jsme hledali místo na nocleh, Leoš jel kousek napřed a když jsme ho dojeli, stál na mostě a bavil se s nějakou ženskou. Ta tvrdila, že tam nikde přespat nejde, ale že můžem jet s ní na ozero. Mlela něco o tom, že manžele má na práci ve Španělsku, že v Čechách byla, že tam měla klienty, že ji ráno máme odvýst domů. Šel kolem jeden místní, (taky dělá v Čechách, ostatně jako skoro všichni) a ten tvrdil naopak, že stan si můžem postavit kde chcem, třeba u něj na zahradě. Vůbec řikal něco jinýho než ta ženská, která pořád mektala o ozeru. Dášu nějak myšlenka ozera zaujala, tak tu babu naložila a popojeli jsme cca tři km. Ona se starala jestli máme vodu, jidlo a hlavně dostatek vodky. Tu jsme neměli, což se jí moc nezamlouvalo. Pak odběhla někam dolů, kde se mezi stromy rýsovala střecha nějakýho stavení, že to domluví. My jsme udělali rychlou poradu, dospěli jsme k názoru, že to je nějaký podivný, o sex s ní jsem nestál ani já ani Leoš, o chastání vodky jsme taky neměli zájem a okrást jsme se taky nechtěli nechat. Tak jsme radši našlápli mašiny a práskli do bot. Bůh ví o co jsme přišli. Popojeli jsme pár kilometrů a dál hledali místo na spaní. Nic nebylo, jeli jsme údolím mezi prudkými kopci, každej rovnej plácek byl využitý na dům, políčko, oplocenou pastvinu a všechny cesty do lesa nebyli sjízdný. A zase začalo pršet. Rychle se setmělo. Vesnice navazovala na vesnici, tma jak v pytli, protože pouliční osvětlení tam neexistuje, situace nevypadala růžově. Projeli jsme Koločavou a nic. Místní nás odkázali na hotel v Sineviru, Dojeli jsme tam, ale hotel nějak nefungoval. Když jsme bezradně stáli v dešti a ve tmě na křižovatce, zastavil poblíž nás cyklista, zapálil si a vyčkával. Zašli jsme za ním, jestli o něčem neví. Věděl, nestál tam jen tak. Zavolal mobilem a už jsme jeli k rodičům jeho děvčete na nocleh. V jedenáct večer ochotně ubytovali tři mokrý zablácený a špinavý jawaře ve dvou čistých pokojích s postelema a peřinama. Jen se jím nezdálo, že sabačka nebude spát venku. Ptali se, jak moc byla drahá, že musí spát v domě. Nakonec o tom přestali přemejšlet a naúčtovali to za čtyři. Noc byla krásná, sucho, teplo, však to taky stálo sto hřiven.

140km, celkem 851

Sobota. Ráno nám dali sklenici čerstvě nadojenýho mlíka, s Dášou to málem seklo, tajně to svoje dolejvala Leošovi. Já to vypil, co se má stát se stane. Sbalili jsme a jeli na Sinevirské jezero. Stoupali jsme po rozbitý asfaltce horami, kolem jen roubenky, žádný paláce, žádnej plyn, krávy, koně a ovce, gruzaviky se dřevem, o padesát let zpátky nejmíň. No pohled strašně krásnej, ale život tam musí bejt hodně těžkej. Konečně jsme začali houfně potkávat motorky, minsky a iže, rozhrkaný a čadící. Dojeli jsme k sroubenýmu Kafe koliba a dali si jídlo. Jako vždy jsme objednávali a pořádně nevěděli co. Dostali jsme polívku s fazolema, s bramborama a masem, dobrá byla, jen to maso bylo i s kostma. Ptali jsme se z čeho, že to je. Řekli nám, že z telete. Nevím jak to tele bylo starý, když mělo obratle 1x1,5cm velký. My jsme to tipovali na kůzle, a nebo jsme sežrali psa a Dorka je kanibal. Pak jsem měl místní lidový jidlo, byla to kukuřičná kaše s brynzou a škvarkama. No, sněd jsem to, ale příště už ne. Dáša mi prorokovala jaký strašlivý následky to spolu s ranním mlíkem na mým zažívání zanechá, ale nestalo se nic. Asi je v brynze taky ten bifidus esencis. Najedli jsme se a už zase pršelo. Jeli jsme dál k jezeru. Nad parkovištem byla budka, kde chtěli hřivny, aby jsme mohli jet dál na motorkách. (už podruhý, doufám, že to neprochlastali) Pěšky se nám nechtělo, tak jsme pustili chlup. Dojeli jsme k jezeru, pod balkónem hospody přečkali bouřku a koukli na jezero. Hezký, malý, plný mrňavech rybiček. Nějak se nám nechtělo jít na procházku kolem jezera a za další přírodní krásy se nám už platit nechtělo, tak jsme to otočili a jeli na Koločavu. Dorazili jsme tam a Dáša neomylně zaregistrovala českej nápis hospoda. Byla to ta bývalá četnická stanice. Majitelka s náma vyslala svýho syna, aby nám ukázal Olbrachtovo muzeum v místní škole. Muzeum bylo docela hezký. Ptali jsme se, kolik dětí chodí do školy, že je tak velká a dozvěděli jsme se, že asi tisíc do jedenácti tříd.

Tak jsme se ještě zeptali kolik lidí tam žije. Osm tisíc, jsme se dozvěděli. A to je Koločava na jejich poměry prdel. Trochu jiný poměry než u nás. V četnický stanici-hospodě jsme se dobře nadlábli, pokecali s majitelema, jejich agresivní kočka nám zmlátila Dorku, bylo tam příjemně. Museli jsme ale jet dál. Vrátili jsme se do Sineviru a pokračovali na Mižgirji. Z ní přes Volovec na Turku. V kopci nad Volovcem jsem měnil u Tomáška uhlíky. Jeli jsme dál, v Turce jsme se motali po městě a sháněli chleba a pivo. Oproti jihu bylo podstatně míň obchůdků. A když už byli a otevřený, tak buď měli potraviny a nebo alkohol. Společně ne. Celkově čím víc na sever, tím to bylo všechno takový zanebanější. V Turce jsme byli pro místní atrakcí, očumovali nás jak exoty. Opustili jsem město a kus za ním zajeli na louku postavit stan. Tráva byla mokrá, čtyři litrový butylky piva v tankvaku zdvihly těžiště a tak není divu, že jsem sebou plácnul. Nic se nestalo, padal jsem do měkkýho, ale přesto mě pak bolelo kolínko. Postavili jsme stan, udělali večeři, zapálili ohýnek a popíjeli pivo oboloň. Sice místní tvrdili, že je nejlepší, mě stejně víc chutnalo to lvovský, pro který měli jen slova pohrdání. Pršelo, ohýnek u dešti hořet nechtěl, tak jsme to vzdali a šli spát.

187 km, celkově 1038

Neděle. Protože celou noc pršelo, naše ranní ptáče Leoš (kterej stále pohrdal stanem) vstával už někdy kolem šestý a nám oznámil, že jede napřed a zmizel. My jsme ještě chvíli poleželi, v klidu sbalili a vyjeli. Po nějakých třiceti kilometrech jsme dojeli Leoše, kterej se na krajnici na sluníčku sušil po deštivý noci. Společně jsme pokračoval na Starij Sambir a přes Chiriv na Ukrajinsko-Polskou hranici. Koupili jsme dětem bonbóny, motorkám plný nádrže lacinýho benzínu a jeli do Polska. Hranice šla rychle, jen Ukrajinci se zadrhli nad mým pasem s čipem, Polská celnice hledala kartóny cigaret i ve stanu, (vezli jsme dohromady asi jen pět krabiček), pak marně sháněli čtečku čipu na psa a když nesehnali, tak nás pustili do Polska. Ujeli jsme pár kilometrů a Leoš zastavil u restaurace. Byla nóbl, stáli u ní mercedesy, corveta, cadillak a vedle nich jsme postavili naše zablácený jawy. Leoš se snažil objednat univerzální smažák, ale úplně se nezdařilo. Přinesli nám grilovanej oštiepok - uzený sýr, s nějakou rybízovou mareládou a listem salátu. Moc dobrý to bylo, ale jaksi to nebylo na najezení. I když jsme měli ještě flaki, polskou dršťkovou, byli jsme najedený ani ne do polosyta. Jedině Dáša na to vyzrála, nedala si flaki, ale nějakou polívku v bochníku chleba, kterej jsem jí záviděl. Pak jsme jeli na Dukelský průsmyk. Protože Leoš neměl podrobnou mapu Polska, trochu jsme kufrovali. Motali jsme se po vesničkách a já si zase mohl na sajdě umotat ruce. Když jsme konečně koupili mapu a našli směr, rád jsem sajdu předal Dáše. Už jsem jí pak naštěstí neřídil. Projeli jsme na Slovensko a zastavili za hranicema u památníku. A zase začalo pršet. Nemohli jsme se dohodnou jestli jet nebo čekat. Když jsem konečně Dášu donutil, aby mi vrátila nepromoky, mohli jsme jet dál. Po chvilce jsme vyjeli z pršení a dojeli do Údolí smrti, kde jsem oblejzal tanky, hlavně ten německej PzKpfw IV. Pak jsme jeli dál a u jakýhosi Lenarova jsme dlouze hledali místo na spaní, až jsme ho našli na návrší v sadu. Pojedli jsme, vypili Lvovský a Slovenský pivo a šli spinkat

281 km, celkem 1319

Ponděli. Naše ranní ptáče Leoš konečně použil trochu lidskej způsob buzení a budil nás hrníčkama čerstvýho kafe. Nasnídali jsme se, sbalili a jeli na Dunajec. Na Dunajci se provozuje plavba na pltích, to jsou takový k sobě svázaný čluny, tvoří to takovej vor, Za 250 Sk se pluje cca 2 hodiny po proudu, pak se to rozebere, naloží na vlek a lidi se autobusem odvezou na místo kde startovali. Celkem to dá pomalu na odpoledne. To jsme si nemohli dovolit, tak pltě jindy. Jeli jsme zase do Polska s tím, že to bude do Ostravy kratší. No nevím, jestli to je kratší, ale ten příšernej provoz a ty spousty kamionů nějakou časovou úsporu nepřinesli. Nakonec vše dobře dopadlo a my přes Vadovice a Bialsko-Bialou dojeli to Těšína na hranice. Z hranic se jelo přes Příbor do Bílovce, kde jsme si v Motobaru u Hanky odpočinuli a dali výbornou večeři. A pak se už jenom jelo a jelo, až jsme byli v jedenáct večer doma. Dáša celej den řídila sajdu a tak pokořila můj rekord z Elefantu v počtu ujetých km za den. Jednak tvrdila, že na sólovce usíná a taky, že přišla na novej efektivní způsob jak řídit sajdkáru. Něco na tom bude, protože jsem jí v zatáčkách u Skřítku pomalu nestačil.

429 km, celkem 1748

Kilometry mám počítaný podle tachometru na Tomáškovi, Dášenka ukázala o 227 km víc a Leošův digitál byl neštědřejší, ukázal pomalu o šestset víc :-)) Spotřeba vyšla: Tomášek: 4,2 l/100km, Dášenka 5,5 l/100km

Závady a technický problémy: Leoš, prasklá přední žárovka, problémy s nekrytým řetězem, čištění, mazání a napínání.

Tomášek, opotřebovaný uhlíky, 1x napínání řetězu, spálená pojistka.

Dášenka, uraženej stojánek, uklepanej svár na držáku kanystru,2 kg plynovou bombou rozbitý propojení drátů na blinkry sajdy, seřízení spojky, uvolněnej a o zem obroušenej brzdovej bowden na sajdu.

Zakarpatská Ukrajina je zajímavá země plná přírodních krás, který nejsou dotčený civilizací a taky nijak chráněný. Pověsti o tom, jak nás okradou a jak z nás budou policajti kalašnikovem tahat úplatky, se ukázaly jako pomluva. Je tam pro nás lacino. Za 2100kč jsem měl 100 USD a za to 500 hřiven. Benzín 92 oktanů stojí 4,30, dvoulitrovka Lvovskýho piva 6-7 hr, oběd v hospodě se pro jednoho dá pořídit kolem 15-20 hr, marlbora stojí 4,3 hr, bezfiltrový trhoplicky 75 kopějek. Půllitr vodky jsem kupoval za 20 hr (to byla to lepší), kilo čokoládovejch bonbonů okolo 15 hr. Celkem mě ta sranda i s tankováním u nás, v Polsku a Slovensku přišla pro dva lidi na týden na 7000kč. To je pětistovka denně se vším všudy pro jednoho. Lidi jsou vcelku milý, hlavně ti co dělají, nebo dělali v Česku, jsou velice komunikativní. Na rozdíl od nás, kde je v celý zemi životní úroveň víceméně stejná, jsou na Ukrajině velký rozdíly. Mezi bohatým jihem u Rumunských hranic a necelých sto kilometrů vzdálenýma horama je rozdíl propastnej. Co je Ukrajincům nutno vytknou, je ten nepořádek, co tam mají. Řeky slouží jako popelnice, myčka aut a stoka. Odpadky jsou všude, v lese, na březích řek, na stráních v silnice, v příkopech, všude. Úroveň toalet, kromě nových benzínek, je taky příšerná. Lidi tam nemají moc práci, továrny jsou v troskách, kolchozy taky, tak si každý drží krávu a okopává záhumenek. Doufám, že až tam bude vzrůstat životní úroveň, půjde to ruku v ruce s rozumem, protože představa, že v horách začnou místo roubenek stavět paláce jako na jihu, je příšerná. Nízká životní úroveň zakonzervovala krajinu v podobě, jakou už my neznáme, ale když se na tu krajinu rádi jezdíme koukat, nemůžeme chtít po místních lidech, aby dál zůstali chudí. Těžko říct, co Zakarpatí a její nádhernou přírodu čeká, jestli to, co nezničil Sovětský svaz, nezničí globalizace. Zatím je tam krásně. Všem doporučuju tam jet.

 

Náhledy fotografií ze složky Ukrajina 07

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

změna

(Milan Morava, 21. 6. 2008 21:49)

Tak se opět ozývám a zdravím.11.srpna odjíždím na Jawě 350 do Moldavska přes Ukrajinu.Má to malý problém-jsem sám.Nevíte o někom,kdo by jel taky-zatím marně sháním stejného blázna,jako jsem já.

Dřevák-léto 2008

(milan morava, 29. 2. 2008 15:33)

Díky za zprávu a nabídku jet s vámi.Já radši víc na východ,do bývalýho SSSR,ale to rumunsko nemusí být špatné,jezdil jsem tam s rodiči už v letech 1970-1975.Tak uvidím...

pro Milana Morava

(Dřevák, 21. 2. 2008 17:04)

Nevím jak s Moldavskem, plánujem zase Ukrajinu a Rumunsko, Maďarsko, atd. Pojedem s celou familií se sajdama, děti pes...

ukrajina

(milan morava, 21. 2. 2008 2:28)

moc hezky napsáno,byl jsem tam s penálem v roce 2006.na svojí lawě 350.máme stejné poznatky.Letos se chystán do Moldavska asi na Jawě 650,nejel by někdo se mnou-.Omlouvám se za češtinu,ale s počítačem mog neumím. muj tel.565493479,mobil nevlastním.

ukrajina

(penál, 7. 1. 2008 15:12)

čáááu...jel jsem na ukrajině na 90% stejnou trasu a souhlasím s váma...super místo na jawavýlety...jen ten zatopený solný důl v solovině jsem zastihnul v sezóně...miliony lidí...a to já moc nemusím...radši mám klídek....taky přřikládám odkaz na můj článek o ukrajině...čááááu...penál... http://www.motorama.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=210

Ukrajina

(Jirka - 11.67dBkW@seznam.cz, 8. 6. 2007 17:10)

Zdar, vcera jsem si to tu cetl a dneska docetl cely. Dost dobry - se sajdkarou je to mazec. Ukrajinu jsme navstivili v r. 2005 a mame stejnej nazor. Pripojuju cestopis z nasi akce: http://www.mervin-cz.com/rumunsko2005.htm