Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Elefant 06

10. 10. 2006

Na tenhle sraz jsem chtěl jet už od návratu z loňského a na rozdíl od něj, jsem se začal chystat už někdy v říjnu. Po zkušenostech s tím, co udělala sůl Dášence, jsem se rozhod postavit na to speciální stroj. Jak to bejvá, dostal jsem se do skluzu a díky prolhanýmu soustružníkovi kterej neudělal co slíbil, jsem motorku rozjel čtyři dny před odjezdem. Medvídek sehnal bufík, kterej jsem rozbufal  tři dny dny před odjezdem. Taky divoký mrazy který zavládly začátkem týdne mě moc klidu nepřidali, ale už nešlo couvnout. Ve středu ráno jsem čekal na Romana ze Zábřehu, kterej nakonec zavolal, že mu bouchnul odvoz a tak pojede sám a jinudy. Taky jsem vyjel sám a obavy z neodzkoušenýho a nezajetýho stroje se ukázaly oprávněný. A taky 250 panelka se ukázala jako zoufale slabá. Prázdná ještě jakštakš, ale naložená, to bylo hotový zoufalství. V Týništi u pumpy jsem zastavil a koukám, že přední kolo je nějaký měkký. Hned jsem ho dofouk a už to jelo lehčeji, jenže přední guma začala odporně házet. V Třebechovicích jsem zabrzdil a už to nejelo. Ulítl záchyt brzdy a štít se protočil. Tak co, povolil jsem kolo, štít vrátil zpátky, odpojil lanko a doskákal k Zelímu bez přední brzdy. Tam jsme to rozhodili, záchyt brzdy Zelí přivařil triodynou (úžasný monstrum) a kolo jsem přezul do první gumy kterou jsem tam uviděl jen tak se válet. Mohli jsme pokračovat na jih. Jižní spojku jsme trefili a poznali co je to stupeň dopravy 4. Teploměr se pohyboval od -5 do -15°C. Cestovní průměr se pohyboval okolo 50 km/h a tak rozmrazovací pauzy na benzínkách vycházely po hodině. Takhle jsme se úspěšně dostrkali do Strakonic, kde jsme se ubytovali v hotýlku kterej nám sehnal Maty. Další program byl normální, pivo, jídlo, postel. Ve čtvrtek ráno jsme přejeli k benzínce, kde jsme měli domluvenej sraz se Škoďákem a Unkasem. Už tam na nás čekal Tomáš, kterej se na poslední chvíli rozhod jet taky. Už v pěti jsme ještě chvíli čekali na Romana, kterej  nás smskama informoval kde je, Kolín, Řitka, Mníšek, rozhodli jsme se nečekat a jet. V pohodě jsme dojeli k hranicím, úspěšně je překročili, a až na to, že jsem za čarou hvízdnul motor, jsme bez problémů dorazili na místo. Celkem v pohodě našli na druhej pokus místo na stany, nacpali slamníky a postavili tábor. Pak dorazili tři kluci z Nasavrk a přidali se k nám. Večer proběhl v pohodě, rum, guláš, svářo, k tomu nám zpívali Alexandrovci, sem tam rána z kanónku, prostě pohoda. Před spaním jsem nahodil bufík a spokojeně nalehko zalez do spacáku ve vyhřátým stanu. V noci měl Tomáš najednou živej ošklivej sen, že něco hoří a tak jsem byl nucenej bufík zhasnout. Už mi nějak nešlo ho nahodit, tak jsem přidal svetr a v klidu v mrazu dospal do rána. To bylo krásný, slunečný, jen muzika nehrála. Pokus rozmrazit discmena skončil jeho upálením. Cédečka ho následovali, co taky s nima, když je nemělo co přehrát. Den se jen tak táhnul, o čase, hodinek nemaje jsem přehled neměl. Sebral jsem  Škoďákovi  sa. vz. 26 se zavařenou hlavní a se Zelím jsme prošli areál, kde nás nejvíc zaujal 77-letý němec, kterej se hned chlubil výstřižkama  z novin o svých cestách. Vzhledem k tomu, že šlo o Ruský, Mongolský a Korejský noviny tak je to docela borec. Vrátili jsme se ke stanům, kam postupně dorazil Maty a Roman. Odpoledne a večer proběhl u spousty alkoholu, neustálý střelby z kanónku, která se Němcům strašně líbila, taky jsme domluvili  s Tomášem s tím rusky mluvícím Němcem, že nám dojede na sraz, hřáli jsme se u Unkasovy hořící pneumatiky a pak jsem už nějak odpadl. Z vyprávění vím, že se tam najednou objevil jakejsi chlapík, kterej se strašně zajímal o kanónek, ptal se na maschine pistol a jejich majitele, mlel něco o policii a roku basy natvrdo. Přesto že byl v civilu a nelegitimoval se, tak asi dost zapůsobil, takže samopal skončil na špičce smrku s tím, že ho tam hledat nebudou, hlaveň z kanónku hluboko ve sněhu a lafeta v ohni. Následnou spalovací mánii nepřežil můj kazeťák a s tím, že stejně nehraje, shořel i se Škoďákovejma baterkama. Přespal jsem bez bufíku a až na to, že trošku svářa vypadlo na spacák, byla noc klidná. Ráno jsme ještě spálili slamníky a na rozdíl od Nasavrčáků, kteří rychle odjeli, vyrazili jsme domů až kolem jedenáctý, a to byla chyba. Mezi tím začali na sraz proudit davy lidí, velmi těžce sjízdná cesta se ucpala a dostat se pryč bylo hotový utrpení. A němci čuměli, fotili a nezatlačili, šmejdi. Ještě jsme viděli motorový stavební kolečko a fichtla co táhnul vlek za auto. Pak jsme už vyrazili domů. Jako hrdý majitel nejpomalejšího stroje jsem jel první. Mířil jsem na Prag a nadšeně sledoval jak ubejvaj kilometry, až najednou tu byla hranice. Překročil jsem ji bez potíží, akorát koukám , že je nás nějak málo. V Řasnici, kus za čárou jsem byl akorát já, Tomáš a Maty. Mobilem jsme zjistily, že ještě před hranicema měl Roman nějaký problémy. Po delší době dorazil Škoďák s Unkasem a hlásili, že Roman má ucpanej kohout a že to bude na dýl, a že ho Zelí přitáhne. Skutečně, opět po delší době ho Zelí opravdu přitáh na laně. Prej to byla sranda, Německý policajti v protisměru nevěřili vlastním očím. Mezi tím se s námi rozloučil Maty s tím, že to má kousek a Tomáš, že spěchá a chce dojet do večera  domů. Občerstvili jsme se ve stejný hospodě jako loni a domluvili se na dalším postupu. Škoďák a Unkasem se vydali přespat kamsi do Šumavských hvozdů a já s Romanem a Zelím jsme vyrazili do Hořátve. Cesta byla dlouhá, pomalá a mrazivá. U jakýsi pumpy na půl cestě jsme spíchli z karimatky  náfuky na řídítka pro Romana a v půl jedenáctý jsme dorazili k Zelímu, kde nám jeho hodní rodičové poskytli azyl. Ráno Zelí namontoval Romanovi na kejvu revmáče , my se rozloučili a vydali na poslední etapu. Dvanáct pod nulou sice nebylo moc příjemný teplo, horší bylo, že mi stávkovala motorka. Mimo ucpávajícího se kohoutu netáhla a střílela do karburátoru. V Chlumci jsem seřídil zapalování, ale nepomohlo to, dokonce jsem ji po pár kilometrech podruhý hvízdnul. V Lípě byla moje trpělivost u konce a šáhnul jsem do zapalování podruhý. Tentokrát se povedlo a o půl čtvrtý jsme stáli v Mladkově  před barákem. Pro mě to konečně skončilo a Roman dojel úspěšně druhý den.

 

 

 

Celkem jsem ujel podle tachometru 940 km. Oproti minulýmu roku bylo na sraze tepleji, od lehce pod nulou, až tak do -8 přes den ( loni -10 celý dva dny) a maximálně -12 v noci,( loni  -20). Během jízdy bylo hůř, teplota se pohybovala od -2 do -15 a ty nižší hodnoty byli o hodně častější. ( loni max -10 a poslední část -1)  Protože jsem měl pomalejší stroj, tak jsem si i přes lepší vybavení užil zimy podstatně víc. Během návratu a bezprostředně po něm jsem skálopevně prohlašoval, že už nikdy. Jenže mi po tomhle dobrodružství zůstala motorka a bufík. Co teď s tím ? Uvidíme, zeptejte se za rok….

 

Dřevák

 

Náhledy fotografií ze složky Elefant 06